Náš kolega Libor Procházka se o minulém víkendu vydal na "testovací výpravu" do místa, kam jsme s dětmi chtěli vyrazit na rekreačně- lyžařský pobyt o jarních prádninách. Pln nezapomenutelných zážitků mi ihned po návratu vše popsal do mailu a protože je to příběh docela dobrodružný a napínavý, dávám ho s jeho souhlasem na náš blog ...
Název místní lokality jsem raději změnila na HORY a text mírně upravila - spisovná mluva, atd... Jinak doufám, že všichni chápou, že se jedná o určitou nadsázku a nakonec vše dobře dopadlo. Takže cituji:
"Právě jsem se vrátil z "inspekční cesty" do HOR. Máme tam rezervované ubytování na jarní prázdniny na lyže. Dost mne to zklamalo - krásné pro pohodáře a romantiky, ale pro delší pobyt dětí i na můj vkus moc spartánské (když jsem volal s pronajímatelkou, tak mi říkala, že jsou to dvě chatky s centrálním, byť vlastním vytápěním. Ukázalo se, že je to chata se třemi pokoji, které mají vlastní vchod a vlastní topení).. Zaujalo mne to, je to výborné na krátkodobý pobyt, ale na 5 dní bychom se tam asi "ukousali". Takže hledám a mailuji všude možné, v nejhorším případě bychom jeli týden po jarních prázdninách.
Jinak "testovací cesta" byla výborná. Včera jsme dojeli na večerní lyžování, moje dcera Anetka po 3 jízdách začala brečet, že jí zebou nožičky. Podíval jsem se na nohy, ale neměla bačkorky, měla lyžáky¨, které si sama loni vybrala (výběrové kritérium byla červená barva). Tak jsem ji donutil (chci říct motivoval, pochopitelně), aby si ještě zajezdila. Tím pádem jsem další 3 hodiny poslouchal střídavě usedavý pláč a výčitky. Pak usnula ve spacáku s tím, že odjedeme hned ráno (její prosby, abychom jeli hned večer, jsem rezolutně odmítl s tím, že když vstávám v 5 hod., nemohu řídit od 9 do půlnoci). Přitopil jsem, popovídal s kamarády a šel v klidu spát. Probudil jsem se v 5 hodin (jako do práce, zvyk je železná košile), zatopil všem, připravil snídani a čaj, něco málo početl, pak se probudila Anetka ¨(shlédli jsme Garfielda a spol.) a kolem 8 hod. se začali probouzet ostatní. Sbalil jsem moje a Anetčiny věci a vydal jsem se pro auto. Pohodička. Na autě pouze 5 cm nadýchaného sněhu. 5 min. jemné práce smetáčkem a sníh není. Auto spolupracuje, všechny dveře se dají otevřít (nechápu, při těchto teplotách neznám). Usednu, otočím klíčkem a ozve se něco šíleného. Donutím motor (asi je chudák studený) aby nastartoval. ŠKYT a nic. Tak asi 150 x dokola. Pak jsem přes dost¨odporné trýznění spojky vyjel a přistavil svůj neustále sebou zmítající vůz před chatu. Naložili jsme vše a šli lyžovat. Cestou na parkoviště (500 m) to "chcíplo" pouze 7x. Pak jsem se dostal na parkoviště u skiareálu. Dvakrát jsem musel zacouvat, pokaždé asi 5 m a 20 min. To už mne fakt znervoznilo, už jsem si říkal, že to asi není mrazem. Zkusil jsem se zeptat parkmistra, jestli nepöradí, Neporadil. Pak jsem zkusil policistu. Nezklamal. Neporadil. Naštěstí jsem v těch asi -10°C potkal cyklistu. Ten mi poradil autoservis. Zkusil jsem tam dojet, cestou mi už ujely nervy a podíval jsem se do motoru. I přesto, že umím pouze čepovat benzín, tak jsem viděl ökamžitě příčinu problému. Ze 4 kabelů vedoucích ke svíčkách byly dva překousané (myšička nebo potkan). Jupí. Vím, co tomu je (to se mi stalo poprvé v životě), stačí vyměnit dva kabely a vše je v pohodě.
10,00 první návštěva autoopraváře přímo v HORÁCH. 10 min. zvonění, pak vykoukl bratr. Není doma, dostávám tip na km vzálený servis v NEDALEKÉM MĚSTYSU.
11,00 NEDALEKÝ MĚSTYS - po velkém hledání postupně si ověřuji vcelku příznivé schopnosti prostorové oreientace, dle popisu různých osob postupně nalézám pět adres, kde jsou autoöpraváři (příjemná hra, párkrát jsem ji hrál, pořád mám vcelku údernou náladu, auto jede na 2 válce místo 4, jede hodně pomalu a do kopce vůbec, ale chce to trošku předvídat, kombinovat, analyzovat, pořád se bavím. První má adresu jinde, druhý je na víkend pryč, třetí nemá kabely, čtvrtý se mi vysměje, že je pneuservis, pátý není doma. Na ulici dostávám tip. Jet do NEDALEKÉHO MĚSTA, tam je Mototechna. Jedu. Pohoda. Přijíždím pouhé 2 hod. po zavírací době. Přestává fungovat spolupráce s Anetkou ( dcerou). Už nezabírá ani proběhnutí za autoopravářem ("Stejně není doma"). Pokračuju ke Kauflandu. V oddělení auto moto najdu spoustu potřebných věcí, kabel pochopitelně ne. Náhodou se ptám člověka, který zná jednoho opraváře, který je určitě doma. Pln nadšení skáču (pohyb čtyřtaktu vytuněného na dvoutakt nelze popsat jiným slovesem) k servisu. Super. Nacházím. Zvoním. Vychází člověk.
Není to on. Prozváním telefonem. Odmítá. Znovu a znovu. Odjíždím. Ne zklamán. Zdrcen. Zničen. Nikdo není ochoten pomoci. Neochotní lidé. (používám pochopitelně jiné výrazy) Totální vyčerpání. Do Brna nedojedu. Za chvíli bude tma. Odjíždím naprosto vyšťaven, odrazen, s pocitem naprosté ¨bezmoci. Cestou míjím pollicejní stanici. Pomáhat a chránit, bleskne mi hlavou a smykem (jak jinak na čerstvém sněhu) zatáčím ke služebně. Tam je teplo, uvažuju nad tím, že si vytá¨hneme spacák. Po 15 min. si nás někdo všimne. Popisuji situaci. Oba službukonající strážmistry rozesmívám. Narozdíl ode mne. Oba říkají, že to s jejich činností nemá nic společného, ať jdu jinam, ale že ještě zavolají Karla. Karel je kulaťočkého obličeje, pohodář. Usmívám se, snažím se vypadat příjemně i přesto, že mi dítě brečí, manželka doma vůbec netuší co se děje a soumrak se blíží. Karel si mne vyslechne, opět se zasměje, ale potom mi dá čislo na autovrakováře. Ten mi dá číslo na syna, ten projeví ochotu mi pomoci. Naprostá euforie. Cestou potkám policistu, který se mne zeptá, jestli je to moje auto na vyhraženém parkovišti a že je to za 500 Kč. Odpovídám, že je, ale že značky jsou pod sněhem. Asi nechápe. Říká podruhé to stejné. Tak se snažím vymluvit se na Anetku klepající se v koutě. Říká potřetí to stejné. Ptám se jestli stačí přeparkovat. Kývá hlavou, že ano. Bohužel je to do kopce, tak ho přemlouvám k tomu, aby do mne strčil. Pomáhá a chrání. Strká. Přejíždím na místo srazu s autovrakářem. Pak jedu za ním ( no jedu, skáču, popojíždím). Konečně autovrakoviště. Pod nánosy sněhu hledáme správnou felicii. Měníme kabely. Startuji. Auto přede. Poprvé toho dne spouštím topení. Anetka pomalinku rozmrzá. Já pomalinku přestávám mluvit emocionálně zabarveně. I přesto, že je kolem -10°C, drobně sněží a začíná se smrákat (ideální podmínky pro autovýlet), mne se zmocňuje euforie ze zvládnutého úkolu, řídím, občas smýknu, ale dorážím domů. Tříhodinová cesta trvala celý den. Ale zato vím, že by nás tety za toto ubytování nepochválily, takže právě hledám jiné vhodné místo.
Pokud mohu hodnotit svoji "testovací cestu", tak jsem jel do HOR, tam jsem si asi hodinu zalyžoval, pak jsem 5 hod. spal, následně se těšil na nejnovější a nejlepší svah v HORÁCH, pak hledal, pátral, proklínal i modlil se s tím, že nakonec nemám vůbec nic."
P.S. - kdybyste měli tip na nějakou příjemnou lokalitu na jarní prázdniny, dejte nám vědět :-)...
