Napsala 14 letá dívka, pobývající t.č. v Klokánku.
Žil jednou jeden pejsek jménem Alík. A ten se jednoho slunečného dne rozhodl, že se vydá do světa hledat štěstí a poohlédne se tam po nějaké pěkné fence. Jeho maminka ho přemlouvala, že je na to ještě malý a že u nich je dost krásných a mlaďoučkých fenek, ať si vybere mezi nimi. Ale Alík si stál za svým, nedbal na matku, dal jí pusu a vydal se na cestu. A protože psi sladké buchty nesmí, vydal se bez nich.
Jde a jde, až dojde do jednoho města, kde jsou všichni lidé i jejich pejsci v černém. Žádná jiná barva než černá. I hrad je potažen černým suknem. Když jde kolem pejsek jménem Ben, zeptá se jej Alík :" Co se to tu stalo, že je to tady takové smutné a černé?" „ To přicházíš zdaleka, že nevíš, že naší milované královně někdo unesl její zlatíčko, fenku Citu. Královna je z toho velice smutná. Všichni máme královnu i její fenku rádi. A když je královna smutná, nemůžeme se radovat. To nejde. Její fenka byla nejkrásnější fenka, jaká jen může existovat. Byla také velice milá k nám, psům z ulice. Taková skvělá fenka, jako byla Cita, se už nikdy nenajde. Královna dala vyhlásit, že kdo ji najde, dostane vše, co si jen bude přát. Ale nikdo ji zatím nenašel. A to ji hledali všichni z celého našeho i sousedního království."
Jakmile to pejsek Ben dopověděl, pokračoval dál ve své cestě a byl ještě smutnější, než předtím.
Alík se rozhodl, že fenku Citu za každou cenu najde a vrátí ji její paničce královně.
Nevíme, jak dlouho šel, ani kde se cestou zastavoval, než došel k velikému, na pohled opuštěnému hradu. A jak tak pozoruje ten hrad, najednou ucítí na sobě síť. Lekne se a snaží se z ní co nejrychleji dostat. Někdo jej táhne dovnitř, do toho strašidelného hradu.
Člověk, který Alíka vlekl, jej dotáhl až do sklepení. Ve sklepení uviděl Alík asi padesát čistokrevných a vznešených psů. Mezi nimi se nachází i Cita se smutnýma, bleděmodrýma očičkama, neustále teď pozorujícíma Alíka. Neohleduplní lidé strčili Alíka k Citě a prudce zavřeli dvířka klece. Bylo slyšet jen hlasité štěkání ze všech stran a pak už jen hrozivý křik lidí. Pak štěkání utichlo. Alík a Cita se se zájmem pozorují. Oba dva se do sebe zakoukali. Po týdnu věznění se s Citou sblížili, i s ostatními psy.
Alík nakonec přišel na to, jak se z toho příšerně mokrého vězení, plného nemilosrdných lidí, dostat ven na svobodu. Jeden z pejsků tam ale musel zůstat, aby odlákal lidskou pozornost. Nikdo tam zůstat nechtěl, tak se Alík rozhodl obětovat, protože je nejodvážnější ze všech. Cita pak podle plánu odvede ostatní psy do města.
Alík tedy nejprve předstírá, že se s ním něco děje. Lidé mu otevřeli a vzali ho ven. Alík kousnul člověka, který jej zrovna držel, a začal otvírat klece svými ostrými špičatými drápy, přitom si pomáhá i zubama. Psi se rychle rozběhnou a peláší, jak nejrychleji umí. Cita, tak jak se domluvili, vede všechny psy směrem k městu. Když doběhnou do města, všichni se rozutečou ke svým páníčkům. Královna je radostí bez sebe, že opět má svoji nejmilovanější Citu.
Ale Cita se chová divně. Stále poskakuje a štěká, až královna konečně pozná, že Cita chce, aby šla královna za ní. Tak Citu královna spolu se svojí ochrannou armádičkou následuje.
Cita je vede k hradu, kde byla vězněná. Stráž vyrazí bránu a vtrhnou dovnitř. Cita je vede do sklepení, kde je spousta klecí. V jedné kleci sedí zmlácený Alík. Je smutný, ale jakmile uvidí Citu, hned se celý rozzářil. I Cita byla ráda, že jej opět vidí.
A co se zloději? Inu, stráž je zatkla a uvěznila je. A kam? No přece do hladomorny, kde měli dost času na přemýšlení o svých špatných skutcích.
Královna pak vzala Alíka k sobě do království, protože se jí líbil. Alík zavedl královnu i s Citou ke své mámě. Protože královna hned pochopila, že je to Alíkova matka a že se jí v chudobě moc dobře nežije a po Alíkovi by se jí stýskalo, vzala ji s sebou také do paláce.
Časem měl Alík s Citou tři nádherná štěňátka . Dva pejsky a jednu fenku.
Královna si také našla manžela, který jí pomáhal s kralováním. Nechtěla být na vše sama. Porodila mu krásného chlapce, budoucího následníka trůnu. A tak tam v paláci žijí všichni šťastně a jestli někdo z nich už nezemřel, tak tam spolu mají nádherný život až dodnes.
A co se stalo se zloději? Nu, neumořili je v hladomorně hladem, ale pustili je. Ale už nikdy více neukradli už ani jedno jediné sebemenší zvířátko. Protože ta „nekonečná doba" v hladomorně jim úplně stačila a byli poučeni na celý život.
Alíkovy děti prožily ještě mnohá dobrodružství, ale o tom už náš příběh není.
KONEC
Enny", 14let
